Vítejte v sekci věnované černobílým televizorům !

Co si zde můžete přečíst ?

I.   1953 - Elektronky v televizní technice
II.  1973 - Tranzistory v Oravě
III. R-B-G aneb barva žije !
IV. Francouzská norma 819E   
V.  Televizor jako stylový nábytek

1953 - Elektronky v televizní technice

Kdybych měl dopodrobna rozebírat princip televize, ať už černobílé nebo barevné, historii a pokusy o první vysílání a pokusy o různé rozklady bylo by to spíše na knihu nebo na dlouhou seminární práci a ještě by se spousta věcí vypustila. Toto téma je tak obsáhlé, že ani panu Ing. V. Vítovi se nepodařilo zcela úplně zachytit celou problematiku na 1000 stranách publikace. Jenom vysvětlení principu řádkování, synchronizačních pulzů, mezinosné zpracovaní zvuku, normy CCIR a OIRT, atd. by zabralo nejméně měsíc vysvětlování. Já se této problematice přenosů věnuji druhým rokem a sám mám   ještě velké mezery týkající se modulace pro barevné přenosy a rozhodně nemohu tvrdit, že se v celé věci excelentně vyznám. Proto zde ukáži velmi stručně opravy mých "historických" přístrojů, které měli doma možná Vaši rodiče nebo prarodiče, a dostali se mi pod ruku, ať jako exponát, či jako oprava. Zmíním jednoduše princip zapojení, osazení přístroje, v jakém je stavu zařízení bylo a co vše se opravilo. Dále bude možné si stáhnout servisní dokumentaci nebo zde bude odkaz na stránky, kde je možné se dokumentací dopátrat. 

Nebudu zde uvádět žádné odborné články, které by vysvětlovaly základní podstaty vysílání a přenosu obrazu. Kdo by měl zájem, ještě je spousta moudrých knih, ze kterých se dá čerpat. Moje články zde nebudou z jednoho prostého důvodu. Nedokázal bych to stručně shrnout, aniž bych Vás nedonutil něco si o tom nastudovat. Principy nejen televize, ale i přenosů zvuku na filmových pásech, soundtracky a to vše si žádá jisté oběti, aby člověk alespoň pochopil základní věci, o tom, jak to celé funguje a pracuje.

Články jsou doplněny i fotodokumentací, která je pro dokumentaci podstatnou částí. Snažil jsem se nafotit co nejlepší a nejvýstižnější fotky, aby bylo patrné, kde se co nachází. A také si člověk může udělat lepší obrázek o složitosti celého zapojení a konstrukce, byť jde o černobílou televizi, která je dnes přežitek. 

Dokumentaci jsem se snažil psát stručně, ale jak je vidno, trochu jsem se rozepsal. Proto se Vám tímto omlouvám, ale zkrátit to doopravdy nešlo. A toho, koho to zajímá, si to přečte i přes velký rozsah. Člověka prahnoucího po načerpání nových informací neodradí délka textu. Však i knihy Dostojevského jsou romány na tisíc stran a jsou velmi oblíbené ....

1973 - rok tranzistoru v Tesle Orava

Právě od toho data se setkáváme úplně poprvé v historii s plně polovodičovými přijímači. Již se podařilo z bývalé Jugoslávie dovést výkonové spínací tranzistory typu SU, které se začaly osazovat v řádkovém rozkladu místo koncové pentody. Tím byla skončena dlouhá éra hybridních televizí - kromě integrovaných obvodů zde byly osazeny poslední tři elektronky (PCF802, PL504 a PY88), avšak právě sem spadá průlomový televizor Tesla Dukla 4260A, který dal základní kámen moderním televizorům.
   Tranzistor má mnoho výhod - chová se přepisově vzorně a je na rozklady ideální. Práce s ním je mnohem jedodušší a i obvody se značně zjednoduší. Odpadají vysoká napajecí napětí, vysoká spotřeba a spousty pomochných a výstupních transformátorů.

  Jinak tyto přístroje již nesbírám a spíše se jich snažím postupně zbavovat. Pokud by měl někdo z Vás o nějaký zájem, napište mi. Chci si nechat pouze svá Pluta a ano, pokud by se však někde naskytl Solaris, tak ten budu brát všemi deseti ...

R-B-G aneb ať žije barva!

S barevnou televizí se poprvé setkáváme v roce 1973, kdy se u nás spustilo pravidelné barevné vysílání. Tehdejší průlomový televizor TESLA Color 4401A nebyl příliš rozšířen, jelikož byl velmi drahý a provoz nákladný. Životnost a spolehlivost přijímače nebyla valná – to bylo dáno i tím, že byl ještě osazen elektronkami v rozkladech.

O průlomu můžeme hovořit až s přijímačem Color 110ST. Ten se rozšířil doslova jako mor po celém Československu již počátkem 80. let a díky velké oblíbenosti se vyráběl šest let. Již měl několik technických novinek – speciální sedlo-toroidní vychylovací cívky s obrazovku typu IN-LINE, pracoval v normě SECAM III.b. Ovšem byl velmi drahý a méně integrovaný, což mělo za následek vyšší spotřebu, větší hmotnost a bohužel i větší poruchovost. Neduhy zmizely s příchodem řady 416, která vnesla do techniky více integrovaných obvodů a zjednodušení zapojení. Složitý řádkový rozklad s tyristory byl nahrazen tranzistorem typu SU a celý rozkladový blok se velmi zmenšil. Klesla spotřeba, zvýšila se spolehlivost a tyto televize fungují mnohdy bez oprav až do dnešních dnů. Toto zapojení se používalo i pro menší obrazovky 56 cm (např. Color 419) a i v novějších verzích (C425, 428, 430, 446, 447, ...). Zde se zapojení lišilo detaily, jako například předvolbami, senzorickou jednotkou, konektorem SCART a jinými. Hlavní zapojení však zůstalo stejné.

Značnou výhodou je přehledné členění do jednotlivých funkčních celků, které jsou realizovány pomocí dvou hlavních bloků, do kterých se poté zasouvají pomocné moduly. Speciální část tvoří zdroj na dně skříně přijímače. Celá koncepce usnadňuje přehlednost zapojení, hledání závad a určuje každému modulu danou funkci. 

Osobně se barevné televizi moc nevěnuji, jelikož je o dost složitější a teprve nyní se mi podařilo sehnat potřebný studijní materiál a knihy. V žádném případě však těmito přístroji neopovrhuji, jen se jim sbírkově nevěnuji - to je dáno i mým manipulačním prostorem, jelikož naše barevné televize jsou docela objemné. Proto se mi spíše líbí malé stolní typy s úhlopříčkou 56cm.

Sbírání barevných televizí jsem se nikdy nevěnoval. Ty, které jsem měl, jsem opravil a ihned předal dále ke šťastným majitelům, kterým snad slouží doma bez poruchy dodnes. Mám jen C416 a C429 a jsem šťastný.

Moje vzpomínka z mládí je na C110ST, kterou jsem našel jako svoji první colorku. Bedna byla pod sněhem, vnitřek bez vychylovaček, demagnetizaček a s vylámanými trafy, cívkami a elyty z plošňáků. Tenkrát to byl pro mě objev století, vystoupil jsem z autobusu, nabral vše, co šlo, a vezl jsem všechna zbylá chassis domů, přestože na každém byla tuna sněhu - byl prosinec.

Norma 819E

Televizní norma používaná ve Francii od 50. let minulého století. Rozhodně stojí za zmínku a byla by hloupost, abych ji vypustil. Informace o ní jsou totiž velmi nedostatkové. U nás se kvůli svým nevýhodám nikdy neuvedla v činnost a ani vývojové týmy ji blíže nezkoumali. A co je k tomu vedlo? Jen mírné zlepšení obrazu, kladná modulace (maximální úroveň tvoří černá) a mnohem větší šíře pásma, která by byla u nás velmi problematická. Například nosná zvuku má odstup 11,25MHz místo našich klasických 5,5 - 6,5 MHz.

→  čtěte zde  ←

Text v originále, francouzsky. Tímto děkuji svému kolegovi za naskenování!

Televizor jako stylový nábytek

P { margin-bottom: 0.08in; }

Nedávno jsem měl tu čest hovořit s jedním člověkem z oboru – opravuje starou elektrotechniku, ba navíc je i mistrným truhlářem. Rozprávěli jsme o různých bedýnkách, jak by se dal opravovat lak, … Ke konci však přišla trochu hlubší úvaha nad vzhledem přijímačů (ať už televizních nebo radiových) a gramofonů. Nejde totiž o běžné spotřebiče, jde o nábytek – bytový doplněk!

Pokud budeme hovořit o našich končinách, můžeme říci, že dřevěné bedýnky vydržely televizorům až do roku 1991 – odvivuhodně dlouhá doba, že? Vezmeme-li v potaz, jaké technologie již byly dlouho k dispozici, jaké nové materiály se již používaly.

Domácí techniku bych nyní rozdělil do dvou skupin: užitková a požitková. Obě kategorie mají své specifické vlastnosti a nelze je zaměnovat. Například první: užitková – typické elektro výrobky, které používáme každý den, abychom si usnadnili život. Lednice, pračky, mrazáky a spousty dalších, vše spojuje (v dnešní době již ne tolik) stejný design a jsou navrženy tak, aby zapadly do prostředí, kde mají sloužit. I laik může zmínit, že pračka je bílá a plechová, stejně jako vana. Tvoří tak přechod mezi okolím a nenarušeuje harmonii.

Druhá skupina – požitková – je trochu rozsáhlejší. Zde bych momentálně zmínil televize, rádia, gramofony a magnetofony. Ač v dnešní době sem patří ještě mobilní telefony, počítače, plazmové televize, atd. Stejně jako ledničky a pračky i ony byly navrženy tak, aby co nejvíce splynuly s prostředím a tvořily jakousi domácí symbiózu. Ve 20. století se jen zřídka setkáme s plastovými či jinými kryty. Jde většinou o přírodní dřevěné bedýnky nebo o dřevotřísky. Ale ještě musím zmínit fakt, že když se v 19. století začínalo s výrobou, jiné materiály dostupné nebyly. Kdo bych chtěl skleněnou bednu, rádio v kartonové krabici? Plasty byly známy, ale na minimální úrovni, a technické zpracování bylo náročné. Ovšem je kolem nás jeden přírodní materiál, který je spjat s lidstvem jako voda – dřevo.

A tak milí konstruktéři a návrháři nedbali jen toho, aby slepili 'cosi' ze prkének, ale aby té beztvaré hmotě dali nějaké křivky a proporce – zkrátka si s materiálem pohráli. Vznikal tak nový design a nové a ojedinělé kousky … ano, je vhodné říci slovo: nábytku. Najednou začlaly přesně zapadat do prostředí, kde měly sloužit svým technickým účelům. Bylo možné si na knihovničku postavit rádio – stačilo trefit odstíny laku, aby byla dotvořena plynulá přechodná linie, a elektrický výrobek se stal z ničeho nic součástí celistvého prostoru a tvořil součást vybavení.

Dřevo je totiž nezničitelý materiál - pokud se o něj staráme, přežije generac. Dýchá, pracuje, mění se. Dřevo nikdy neustane v jedné formě, je pružné a přizpůsobí se svému okolí. Lak oxiduje, skříňka sesychá – přístroj stárne s ostatními věcmi. Rozhodně nehrozí to, co s plasty – blednou a díky přítomosti UV záření podléhají velmi rychlé degradaci, ztrácí své vlastnosti a mění strukturu. Záleží na materiálech a poctivosti výroby, ale křehnutí je typickou vlastností. Též případná oprava je téměř nemožná – starou skříňku zachráníte i po třiceti letech v kůlně, kde plesnivěla a červotoč si zde udělal několiko cestiček. Ale plast? Maximálně můžete přilepit odpadávající části vteřinovým lepidlem.

Další důležitá myšlenka říká, že podobné přístroje jsou vidět vždy ze všech stran. Parafrázuji kolegu: 'Když zrenovujete stůl, každý se kouká jen na desku. Můžete si týden hrát s opravou nohou, ale nikdo se na ně nepodívá a nikdo to neocení.' Zde je situace opačná, pokud je výrobek vhodně umístěn, je na něj nahlíženo z různých úhlů a proto musí být dokonalý po všech stránkách.

Se zmíněnou dokonalostí souvisí i poslední bod – vkus. Umístěním do vhodné pozice a do správného kontextu vyčarujeme něco úžasného. Můžete mít sebevíce krásných přístrojů, ale když je vyskládáte na sebe až do stropu, máte jen horu dříví a něco kolem. Přístroj musí být dominantní, musí na sebe strhávat pozornost, narušovat linie souměrnosti, bořit zažité symetrie. Trochou citu dokážeme udělat z krásné věci nevýraznou cetku. Nebo z obyčejné věci udělat něco dokonalého, co jen změnou prostředí získá na šarmu (jednooký slepců král). Moderní nevkusnosti typu: starý dřevený stolek s černou plastovou televizí o nesmyslené úhlopříčce – absolutní vrchol nevkusu! A položit rádio na peřiňák, televizi na starý stolek a nahoru postavit květinu – to s dovolením svede každý. Avšak vkus už je na každém z nás, výrobce nemůže vyrobit věc, která bude krásná všude, bude se líbit všem. Výsledek je pouze v našich rukou, i když je to občas neřešitelý a obtížný problém.

Já sám jsem doma vyzkoušel šertero televizí na jednom místě – až ta poslední padla – designem, dávkou extravagance, odstínem laku a celkovým dojmem, kdy přístoj v prostoru dýchá.

Aktualizováno dne 27. 4. 2014
Editováno dne 30. 6. 2013